Hvězdy nám nepřály (The Fault in Our Stars) by John Green

  

Některá nekonečna trvají déle než jiná. Ale i za pár měsíců lze prožít osudovou lásku. Kniha vypráví příběh dvou ne úplně zdravých teenagerů, kteří dokáží na svůj věk nezvykle rozumně a bez servítek přemýšlet o životě i smrti.
Doporučeno od 15 let. SPOILER! Prozrazuje zápletku.

∞ "Jmenuju se Augustus Waters," řekl. "Je mi sedmnáct. Před rokem a půl jsem se trošku potkal s osteosarkomem, ale dneska jsem tady jenom proto, že mě o to Izák požádal."

★ (Augustův kamarád Izák má nemocné oči, proto už o jedno přišel.)

"Bojím se zapomenutí," prohlásil bez zaváhání. "Bojím se ho jako ten příslovečný slepec, který má strach ze tmy."

"Předbíháš," usmál se Izák.

"Bylo to netaktní?" zeptal se Augustus. "Já umím být dost slepý k pocitům druhých."

☆ (Vedoucí podpůrného sezení pro nemocné ukončí setkání modlitbou k Ježíšovi a pronese, že jsou všichni v jeho srdci.)

Augustus Waters se obrátil ke mně. "Doslovně," řekl.

"Co doslovně?" zeptala jsem se.

"Jsme v Ježíšově srdci," vysvětlil. "Já myslel, že jsme v suterénu kostela, ale my jsme doslovně v Ježíšově srdci."

"Někdo by měl Ježíšovi říct, že ukládat si do srdce děti s rakovinou je nebezpečný," podotkla jsem.

"Já bych mu to řekl sám," pokrčil rameny Augustus, "jenže nemůžu. Když jsem doslovně v jeho srdci, tak by mě neslyšel."

∞ "Vypadáš jako Natalie Portmanová. Jako Natalie Portmanová v tom filmu V jako Vendeta."

"To jsem neviděla," pokrčila jsem rameny.

"Ne? Nádherná nakrátko ostříhaná holka nesnáší pravidla a zamiluje se do chlapa, ze kterýho koukají jenom průšvihy. Prostě tvoje autobiografie, řekl bych já."

☆ Prošel kolem mě. Zelené tričko s límečkem se mu napínalo přes široká ramena, držel se rovně, jen trochu napadal na pravou stranu. Šel ale rychle a jistě, i když měl protézu, jak jsem předpokládala. Osteosarkom člověku občas sebere nějakou končetinu, na ochutnání. Když je spokojený, sežere ho pak celého.

★ Slyšela jsem taky, jak on říká "vždycky" a ona odpovídá "vždycky". Augustus stál vedle mě a pološeptem podotkl: "Oni se rádi předvádějí."

"Co to mají s tím vždycky?" zeptala jsem se, zatímco mlaskavé zvuky sílily.

"To je takový jejich heslo. Jako že se vždycky budou milovat a tak. Střízlivým odhadem si za poslední rok poslali tak asi čtyři miliony esemesek se slovem vždycky."

Už jsme tu zbyli jen Augustus a já, a samozřejmě Izák s Monikou, kteří se dál chovali, jako by se neopírali o svatostánek. Položil jí přes košili ruku na prso a začal ho hníst, dlaň se nehýbala, ale prsty jezdily kolem. Říkala jsem si, jestli je to příjemné. Nevypadalo to tak, ale rozhodla jsem se to Izákovi prominout vzhledem k tomu, že už brzo bude slepý. Smysly je třeba sytit, dokud ještě mohou hladovět, nebo tak nějak se to říká. (…)

Augustus se na mě nepodíval a odpověděl: "Kazíš atmosféru, Hazel Grace. Já se tady snažím pozorovat mladou lásku v celé její mnohotvárné neohrabanosti."

"Podle mě ji to prso musí bolet," podotkla jsem.

"Jo, těžko říct, jestli se ji pokouší vzrušit, nebo jí to prso vyšetřuje," kývl Augustus.

∞ Vyložila jsem Augustovi stručný příběh svého zázraku. Když mi bylo třináct, našli mi rakovinu štítné žlázy ve čtvrtém stadiu. (Neřekla jsem mu, že ta diagnóza přišla tři měsíce po tom, co jsem dostala svou první menstruaci. Něco jako: Blahopřejeme! Jsi ženská. A teď umři.)

☆ Dostávala jsem lék, po kterém člověk není tak totálně vyděšený z toho, že nemůže dýchat; spoustu mi ho podávali kapačkou a tak asi devět dalších léků k tomu. Ale přesto je to kapku nepříjemné, když se topíte, zvlášť když to trvá několik měsíců.

★ Táta se zasmál. "Zkusit se to musí, viď? V obýváku."

"Ale já chci Hazel Grace ukázat suterén," namítal Gus.

"Jen Hazel," opravila jsem ho.

"Dobře, tak ukaž Jen Hazel suterén, a pak se vraťte nahoru a pusťte si to v obýváku."

★ Líbil se mi jeho hlas. Líbilo se mi, že trénoval existenciálně závažné trestné hody. Líbilo se mi, že byl docentem fakulty trošku pokřivených úsměvů a na vedlejší úvazek profesorem katedry hlasu, při kterém mi moje kůže připadala trochu víc jako kůže.

☆ "Tak mi řekni něco o sobě," pobídl mě a v bezpečné vzdálenosti si sedl vedle mě.

"Už jsem ti to povídala. Našli mi rakovinu, když-"

"Ne, nemyslím o rakovině. Myslím o sobě. Koníčky, záliby, vášně, divné fetiše a tak."

∞ Bez bolesti by člověk nepoznal radost. (Tohle je stará vesta v oboru úvah o utrpení, a je tak pitomá a neohrabaná, že by se o tom dalo mluvit nejmíň sto let, ale řeknu jenom jedno - existence brokolice rozhodně nijak neovlivňuje chuť čokolády.)

☆ "Trpělivost, Kobylko," zasmála jsem se. "Netlač na pilu."

"No vždyť říkám zítra," prohlásil. "Já tě chci znova vidět dneska. Ale jsem ochotný čekat celou noc a větší část zítřka." Obrátila jsem oči v sloup. "Já to myslím vážně," trval na svém.

"Ani mě neznáš," řekla jsem. Vzala jsem do ruky knížku. "Co kdybych ti zavolala, až tohle dočtu?"

"Nemáš ani moje telefonní číslo."

"Mám silné podezření, že jsi mi ho do té knížky napsal."

Zase se tak zeširoka, pitomě usmál. "A pak že se neznáme."

★ "Spánek bojuje s rakovinou," namítla jsem. "Dlouho jsem četla."

"To tedy musí být knížka," podotkla, klekla si k posteli a odšroubovala mě od velikého hranatého koncentrátoru kyslíku, kterému jsem říkala Filip, protože mi prostě připadal jako Filip.

∞ Našla jsem si lavičku mezi Irskými dárky, Královstvím plnicích per a outletem s kšiltovkami - sem na nákupech určitě nemohla zabloudit ani Kaitlin - a začala jsem číst Půlnoční úsvit. Poměr mrtvol k větám tady byl tak jedna ku jedné a já jsem knížku hltala bez jediného vzhlédnutí.

★ (Hazel píše e-mail svému spisovatelskému idolu.)

A samozřejmě, pokud byste se někdy rozhodl napsat něco dalšího, i kdybyste to nechtěl vydat, strašně ráda bych to četla. Upřímně řečeno, četla bych i váš nákupní seznam. S velkým obdivem Hazel Grace Lancasterová.

☆ "Trošku moc nadnesený. Max Mayhem by nejspíš řekl, že to je 'sračka pro ženský'."

"Jo, a skřípal by při tom zuby. On v těch knihách skřípe zuby každou chvíli. Jestli všechny ty boje přežije, tak bude potřebovat dobrýho zubaře."

∞ Ve středu, během Základního kurzu americké literatury, mi přišla esemeska od Augusta.

Izak po operaci. Dopadla dobre. Je oficialne BPR.

BPR znamenalo "bez příznaků rakoviny". O pár vteřin později přišla další zpráva.

Jenom je slepy. Smula.

☆ Táta: "Vy máte taky zkušenost s rakovinou?"

Augustus: "Mám. Tady tohle jsem si nenechal uříznout jen z čirého potěšení, i když jako trik na ztrátu váhy je to skvělé. Nohy jsou těžké."

★ (Augustus využil svoje "přání" za rakovinu pro Hazel a pojedou společně do Amsterodamu.)

"Ty jsi absolutně skvělý."

"Vsadím se, že tohle říkáš všem klukům, co ti financují zahraniční cesty," odpověděl.

∞ Podíval se na mě a pak zase z okna. "My letíme!" ohlásil.

"Ty jsi ještě nikdy neletěl?"

Zavrtěl hlavou. "KOUKNI!" napůl vykřikl a ukázal z okna.

"Jo," kývla jsem. "Jo, vidím. Vypadá to, že jsme v letadle."

☆ Zničehonic se Augustus zeptal: "Věříš v posmrtný život?"

"Myslím, že navždycky je nesprávný koncept," odpověděla jsem.

"Ty jsi nesprávný koncept," zasmál se.

"Já vím. Proto taky půjdu z kola ven."

★ Uvažovala jsem, co asi znamená slovo ontologicky. Ale ať to bylo cokoliv, líbilo se mi to. Augustus a já jsme spolu patřili do stejného Klubu nepravděpodobných tvorů: my a ptakopyskové.

∞ Táta mi vždycky říkal, že lidi může člověk nejlépe posoudit podle toho, jak jednají s číšníky a sekretářkami. Podle tohohle hlediska byl Peter Van Houten vypatlanec nejvypatlanější.

★ "Já ti napíšu epilog," řekl Gus - to mě rozplakalo ještě víc. "Fakt, určitě," sliboval. "A lepší, než co by dokázal napsat ten ožrala. Ten má mozek jako ementál. Ani si nepamatuje, že tu knihu napsal."

☆ "To je fakt," kývl. "Víš, co uděláme, Hazel Grace? Dáme se dohromady a budeme invalidní dvojka mstitelů, co se ženou světem, napravují křivdy, brání slabý a chrání ohrožený."

∞ Polibek trval celou věčnost a za mnou pořád mluvil Otto Frank. "A protože jsem s Annou vycházel velice dobře, došel jsem k závěru, že většina lidí svoje děti doopravdy nezná."

Uvědomila jsem si, že mám zavřené oči, a otevřela jsem je. Augustus se na mě díval, modré oči byly blíž než kdy předtím, a za ním jsem uviděla dav lidí, snad tři řady, které kolem nás tvořily něco jako kruh. Pomyslela jsem si, že mají asi vztek. Tihle teenageři a jejich hormony, nestydí se tady muchlovat pod videem, ze kterého se line hlas zdrceného otce. Odtáhla jsem se od Augusta. Dal mi ještě krátkou pusu na čelo a já jsem sklopila oči k teniskám.

A pak začali tleskat. Všichni ti lidé, všichni ti dospělí začali tleskat a jeden evropským přízvukem zvolal "Bravo!" Augustus se usmál a uklonil se. Já jsem se smíchem udělala malinké pukrle a tím jsem si vysloužila další potlesk.

☆ Augustus: "Proboha, ty jsi sexy."

Já: "Můžeme jít k tobě do pokoje."

Augustus: "Už jsem slyšel horší nápady."

☆ Překulil se na bok a políbil mě. "Jsi strašně sexy," řekla jsem, ruku ještě pořád na jeho noze. "Začínám si myslet, že jsi fetišista na invalidy," odpověděl a zase mě políbil. Zasmála jsem se.

"Já jsem fetišista na Augusta Waterse," vysvětlila jsem.

★ "Oni zkusí něco jiného, až se vrátím. Vždycky je zase něco napadne."

"Jo," souhlasila jsem. Sama jsem taky byla experimentální jehelníček.

∞ Při zpátečním letu, šest kilometrů nad mraky, které samy byly tři kilometry nad zemí, Gus řekl: "Kdysi jsem si myslel, že by to byla zábava, žít na mraku."
No jo," kývla jsem. "Jako na takový tý nafukovací trampolíně, ale napořád."

"Ale pak se jednou ve škole při fyzice pan Martinez zeptal, kdo z nás někdy snil o tom, že by žil v mracích, a všichni zvedli ruku. A pan Martinez řekl, že nahoře v mracích fouká vítr rychlostí dvě stě padesát kilometrů za hodinu a teplota je třicet pět stupňů pod nulou a není tam kyslík a za několik vteřin bychom umřeli."

"To je miláček."

"On se specializoval na vraždění snů, Hazel Grace, to ti povím. Myslíš, že sopky jsou ohromný? Tak to povídej těm deseti tisícům mrtvých v Pompejích…"

★ Mikroskopicky zavrtěl hlavou. "Bolí," řekl.

"Na prsou?"

Kývl. Pěsti měl zaťaté. Později mi ten pocit popsal jako jednonohého tlusťocha na jehlovém podpatku, který mu stojí uprostřed hrudi.

☆ "Jak je ti?" zeptal se Izák.

"Všechno chutná jako drobný z peněženky. Až na to jsem ale na horský dráze, co jede jen nahoru, kámo," odpověděl Gus. (…)

"Ne že bych se na tebe chtěl vytahovat, ale mám tělo už v podstatě jen z nádorů."

"Slyšel jsem," odpověděl Izák a snažil se, aby to znělo normálně. Sáhl po Gusově ruce, ale nahmátl jen jeho stehno. "Jsem zadaný," podotkl Gus.

∞ Já: "Nechutná, jako by Bůh osobně uvařil z nebe pět chodů a pak je naservíroval s několika zářivýma koulema fermentovaný perlivý plazmy, zatímco opravdový a doslovný okvětní plátky se snášejí k zemi všude kolem tvýho stolku nad kanálem."

Gus: "Dobrá formulace."

Gusův táta: "Naše děti jsou divné."

Můj táta: "Dobrá formulace."

☆ (Gus a Hazel sedí u dětské prolézačky/sochy v podobě kostry.)

Ukázala jsem na malé děti, které se navzájem hecovaly ke skoku z hrudního koše na rameno, a Gus odpověděl jenom tak nahlas, abych ho v tom rámusu slyšela: "Minule jsem se viděl v těch dětech. Dneska v tý kostře."

★ Typický den s Gusem v posledním stadiu: Jela jsem k němu domů kolem poledne, když se najedl a vyzvrátil snídani...

∞ Za nějakou dobu jsme se probudili a naskládali si hromady polštářů tak, abychom mohli pohodlně sedět opření o postel a hrát Povstalce 2: Cenu úsvitu. Mně to samozřejmě vůbec nešlo, ale jemu to bylo užitečné: bylo pro něj jednodušší hrdinsky umírat, skákat do rány ostřelovači a obětovat se pro mě, nebo třeba zabít strážného, který se právě chystal zastřelit mě. Strašně rád mě zachraňoval. Křičel: "Moji holku nezabijete, mezinárodní teroristi pochybný národnosti!"

∞ Měla jsem co dělat, abych se nepozvracela. "Tak chytrý zas není," řekla jsem Julii.

"Má pravdu. Jenomže když je někdo krásný, tak se od něj čeká, že bude hloupý, takže já překonávám očekávání."

"Jasně, je to hlavně tím, jak je sexy," potvrdila jsem.

"Může to ostatní oslepovat," přidal se on.

"Třeba našeho kamaráda Izáka to oslepilo určitě," zase já.

"Jo, to byla hrozná tragédie. Ale copak já můžu za svou smrtící krásu?"

"Nemůžeš."

"Je to moje břímě, ta krásná tvář."

"Nemluvě už o těle."

"No, o mém sexy těle snad radši ani nebudeme mluvit. Nechtěj mě vidět nahého, Dave. Když mě Hazel Grace viděla nahého, doslova jí to vzalo dech," kývl směrem ke kyslíkové lahvi.

☆ Augustus chvilku pokyvoval, rty stisknuté, a pak zvedl palec. Když se zase vzpamatoval, prohlásil: "Dobrý, ale vynechal bych ten kousek o koukání holkám pod trička."

Izák se ještě držel pultíku. Začal brečet. Přitiskl čelo ke stolku a viděla jsem, jak se mu třesou ramena. Nakonec řekl: "Sakra, Auguste, ty budeš opravovat ještě i svůj vlastní nekrolog!"

★ Jediný člověk, s kterým jsem opravdu chtěla mluvit o smrti Augusta Waterse, byl Augustus Waters.

∞ (Vedoucí podpůrného sezení pro nemocné Patrik sám prodělal rakovinu varlat, proto o ně přišel.)

Když jsem si konečně sedla vedle Izáka, už jsem vůbec nemohla popadnout dech a celé Patrikovo bezkulkové vyprávění jsem strávila přesvědčováním svých plic, že jsou v pořádku, že můžou dýchat, že kyslíku je dost.

★ Nakonec jsme si rozložili deku u Zřícenin, což je takový divný obdélník antických rozvalin uprostřed indianapoliského pole. Opravdové rozvaliny to sice nejsou - je to něco jako sochařské napodobení originálu, vybudované před osmdesáti lety - ale nikdo se o ně nestará, takže se z nich celkem neplánovaně staly zříceniny opravdové.

☆ (Hazel objeví po Augustově smrti e-mail, který poslal jejímu spisovatelskému idolovi.)

Van Houtene, já jsem slušný člověk, ale mizerný spisovatel. Vy jste mizerný člověk, ale slušný spisovatel. Byl by z nás dobrý tým...

Zpět na: Knihy / Domů